Daniel Landa Album

Jestli máš odvahu poslouchat,
jen pro tebe začla muzika hrát.
Jenom si hochu s náma skoč
a v rytmu valčíku v kole se toč.

Jak divoký zvíře chtěl bys být,
tak pojď s náma žít my budem se mít.

Pojďme smrt objímat, pojďme sní zpívat
a na svět bez lásky budem se dívat.
Zahoď sví svědomí daleko od sebe,
poslouchej jak valčíl proniká do tebe …

Tak .. teď poznals můj plášť,
mý jméno je zášť
a smrt to je zpěv,
jak rudá je krev,
tak pojď se mnou, tančit Valčík !!

Cítíš tu sílu valčíku,
v rytmu raz dva tři, seber svůj sentiment, sevři rty,
slzy sem patří.

Ty si ta jiskra vždyť oheň už čeká,
aby byl zapálen.
V duších jsme zamčený, otevři nám
chceme ven!

No .. Tak teď poznals můj plášť,
mý jméno je zášť
a smrt to je zpěv,
jak rudá je krev,
tak pojď se mnou, tančit Valčík !!

Přikrej se závojem noci a vykroč!
Už nesmíš to odkládat
měsíc ti posvítí na cestu
do našich řad.

Cos to teď hochu udělal,
proč ses od nás otočil?
Neodcházej slyším zvony,
buď s náma dýl!

Tak si jdi!
Přijde náš čas,
my budem tu zas,
proč jsou tu andělé,
a proč přestává hudba hrát,
my chcem mašírovat!!

Jeho otec se sebou měl problémů dost.
A v bohatý rodině taky nevyrost.
Vlastní matka nevěděla, jestli ho má ráda,
stalo se co muselo, když ukázal jim záda.

Problémovej parchant, furt by si jen hrál,
učit se mu nechtělo, už ve školce se rval,
a když pořád slyšel: co tu chce ten šmejd;
jediný ho napadlo, mezi svejma bejt.

Jó, ulice je jako sen
duše v plamenech, děsně dlouhej den.
Jó, ulice teď patřej sem,
noc je královna, no problem.

Tak poprvé v životě, našel kamaráda
s ním si nechal na rameno vytetovat hada.
Spolu to snad jednou někam dotáhnou,
když na těžkejch křižovatkách blbě nezahnou.

Hodně lidí spojil, jak ocel tvrdej rock.
Jsou démoni ulic pro ostatní šok.
A chtěli by i milovat, o nic hůř než vy,
na ulici léčej si sví duše bolavý.

Jó, ulice je jako sen
duše v plamenech, děsně dlouhej den.
Jó, ulice teď patřej sem,
noc je královna, no problem.

Někdy je i nejhůř, krev často všechno zkazí.
Vopruz je když jeden do druhýho nůž vrazí.
Jinde zase večer slzy provázej,
to mladý lidi z báglama z domu vodcházej.

Jó, ulice je jako sen
duše v plamenech, děsně dlouhej den.
Jó, ulice teď patřej sem,
noc je královna, no problem.

Hodiny na rohu ukazovaly šest
a v centru byl vlastně klid.
Zrovna přicházel jednou z několika cest
do města, kde už nechtěli lidi žít.

Tak přišel, aby hrál,
aby na chvíli čas stál.

Prstem pohladí díry malý píšťaly
a ta se rozezní do dáli.
Ta hudba je nádherná
a nebe do černa.

Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá.
A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá.
Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál,
když dílo dokončil, tak dlouho plakal, ale ještě dýl se smál.

Jak sirky lámou se stromy,
jako krabice padaj domy
a lidi jako stádo ovcí
řítěj se ze skály.

To krysař je ztrestal písní,
že žily v hnilobě a plísni,
za to že když odcházel,
že se mu vysmáli.

Jako rajská hudba ta jeho píšťala zazněla,
jako modrý plamen vnikaly její tóny do celýho těla.
V jejích srdcích a myslích se něco bortilo a lámaly se ledy
ta píseň se nesla celičkým krajem na posledy.

A tak jde krysař svou cestou dál,
jednou se zastaví, aby zas hrál.

Ztichlá ulice se topí v namodralym tónu,
mlha líže asfalt a starý baráky svědci jsou.
je zrovna půlnoc a sudy piva na betonu
vyčkávají tiše než jejich miláčkové přijedou.

Tu se z mlhy vynořily divný postavy.
Jejich párty kostlivý těžko někdo zastaví.

Tak v měsíčním světle se lesknou baseballový hole,
co vo zeď vopřený našly jen pro dnešní noc klid.
Důchodce z vokna kouká, na to co se děje dole,
rum z lahve popíjí a o pár let míň by chtěl mít.

Tu se z mlhy vynořily divný postavy.
Jejich párty kostlivý těžko někdo zastaví.

Ženský, chlapy tu pohromadě jsou.
Každej se baví, jen sklenice to vodnesou.

Holky plný dynamiky cvičej s hochy divný cviky.
holky plný talentu, cvičej bez sentimentu.
Hoši při tom cviku hledí na rytmiku,
holky mají v těle černou dynamiku.

Všechny údy zvadlý mě nesly černou dírou až jsem k nim,
s kapkou chtíče na rtech k ďáblovým cvičenkyním.

Ztichlá ulice se topí v namodralým tónu,
mlha líže asfalt a starý baráky svědci jsou...

Prozraď mi její jméno, je krásná a tajemná.
A pod bílým závojem jí prosvítají ramena,
prozraď mi jméno tý, co kluci o ní sní,
s láskou a nenávistí dává se do písní.
Řekni za čím se skrývá, když v posledním tanečku
zatahá a špagát pohřebních zvonečků.

Hochům se lesknou oči, když bubny v myslích zavíří.
Krev stéká po obočí a sladkou chuď má polibek upíří.

Zaslechneš její jméno, když děti si na ní hrávají.
Na sen o nebezpečí myslej mladí kluci potají.
Její rty jsou tak horký a milence svý nezradí,
sladko maj na vždy v puse ty, co jednou kvér si pohladí.
A oči má trochu vlhký, když podpatkem střevíčku
rozdrtí iluze máminejch mazlíčků.

Hochům se lesknou oči, když bubny v myslích zavíří.
Krev stéká po obočí a sladkou chuď má polibek upíří.

Její jméno je válka, když objímá svý milence.
Matky dál vychovávaj, někdy zbytečně, mladý šílence.
To se pak sevře v krku, když ukáže třeba na tebe,
a pak "Chraňte naše duše!!" často zaznívá do nebe.

Dlouho čekal na ten den, chlapeček z periférie,
co s kámošema na ulici trávil svoje volný chvíle.

Postávaly na chodníku ve večerních hodinách,
když blížila se jiná horda nikdo neměl žádnej strach.

Slovo dalo slovo, padla první rána,
bitva jako v kině, co končí neprohraná.
Pak se rychle vrhly na bandu nepozvanou,
aby všichni ukázali, že nestojej stranou.

Chtěl ukázat co je v něm, chlapeček z periférie,
aby vo něm řekli, že má ránu jak když kopne bejk.

Chyt prvního, co stál v cestě, ránama ho zasypal.
Když potom ten druhej padnul, tak zběsile kopal dál.
Pak už nikdo nepřemýšlel, kdo je vlastně v právu,
a tak trubka ocelová rozbila mu hlavu.
Zvolna padal na zem přitom život z těla unikal
a už bylo pozdě ptát se jestlipak ten šok zato stál.

Pak chtěl každej vrátit čas, ale pozdě bylo,
slzy v očích a po zádech běhal mráz.

Dlouho čekal na ten den ,chlapeček z periférie

Nádhernou bolest a pach krve při půlnočních proměnách,
doprovází vytí vlčí, který tone v ozvěnách.
Mlžný opar pluje tmou a na magický znamení
je z člověka vlk, z vlka člověk, co každou noc se promění.

Nešťastní, unavený nesou úděl svůj
a každou půlnoc musej stůj co stůj,
zpátky z říše lidí, ale sami nechtějí.
Smrt je nevykoupí je to prokletí, trvající staletí...

Plamenný voči ve tmě
vodrážej hvězdy vzdálený,
touha po volnosti za cenu prokletí
duše na prach spálený.
To jsou vlkodlaci, který se ve tmě ztrácej,
z lesů do města se vracej.

Nešťastní, unavený nesou úděl svůj
a každou půlnoc musej stůj co stůj,
zpátky z říše lidí, ale sami nechtějí.
Smrt je nevykoupí je to prokletí, trvající staletí...

Osud v kapuce hladí je po tvářích,
jejich bolest občas utiší.
Píseň vlkodlaků často zaznívá,
ale nikdo z vás ji neslyší.
Psychiatři je v knížkách nenajdou,
vlčí lidi tady stejně jsou.

Nešťastní, unavený nesou úděl svůj
a každou půlnoc musej stůj co stůj,
zpátky z říše lidí, ale sami nechtějí.
Smrt je nevykoupí je to prokletí, trvající staletí...

Poprvé se v noci rozhodnul,
že narve kytky, co budou jen pro tebe.
Že na svý silný mrše hned ti je doveze,
a ty ho za to pak vyneseš do nebe.

Policajti nechápou, že je musí dovést hned,
tak začaly prudit a po městě ho nahánět,
potom bliknul maják: " My tě známe,
my už si tě vohlídáme!! "

Tak dopadla rána na čelist poručíka,
jen se vztekle řezal a ani neutíkal,
černo před očima, v uších zvoní,
tak lítaly kytky vzduchem , co byly jen pro ní.

Advokát řek, že z toho kouká kriminál,
" Natáhnout ji fízlovi, to je hotový "
Kluk teďka sedí v base, neví co bude dál,
to je blbej kšeft - za lásku okovy.

Předpis je předpis, vůl zůstane volem,
zákon je zákon a život jde kolem.
Předpis je předpis, vůl zůstane volem,
zákon je zákon a život jde kolem dál.

Pohlednici si od něj pročítáš,
z obsahu tě trochu zazebe.
Náhradník se v posteli protáhnul,
a tamten sedí vlastně zbytečně za kytky pro tebe ….

Předpis je předpis, vůl zůstane volem,
zákon je zákon a život jde kolem.
Předpis je předpis, vůl zůstane volem,
zákon je zákon a život jde kolem dál.

V koupelně se ďábel po zdi prohání,
když ruka rozechvělá, žiletku rozpůlí.
Jak perly na zemi vypadaj prášky rozsypaný
a kruhy pod vočima řeknou, že už je po vůli.

Je čas odejít!

Marný bylo jeho přemlouvání ať ještě chvílí počkáš,
spirála skončila bylo toho dost.
Vypadáš komicky, jak figurka z Moliera,
jen tady chybí sranda a chybí radost.

Je čas odejít!

A slzy rozmazávej dopis na rozloučenou,
až ho otec bude číst, tak už tě nezbije.
Kámoši to nezapijou, protože žádný nemáš,
ať jdou všichni do háje, umírat těžký je.

Je čas odejít!

Vždycky jsi chtěl bejt rytířem, jak jejich jízda železná,
tvrdá je realita, troska zbyla z toho snu.
A tak se klížej voči, k předlouhýmu spánku,
co jak tečka zakončí řadu dlouhejch dnů.

Je čas odejít!

Tak zkus bejt aspoň jednou rytířem, a řež se v bitvě prohraný,
zkus znova vykročit, sil máš ještě dost.
Neboj ! Bude hůř, tak si šetři bolest,
pro smrt si hošíku nevyrost.

Chodníkem vajglama posetým kráčej dva páry pevnejch bot.
Kalhoty dole zkrácený, v hlavě věci, který bych neuhod.
Někam jdou, tyhle dvě figury a slunce zapadá.
Dvě stejný znamení na zádech a mě tak napadá, že:

Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.

Hárleyů, Hárleyů Davídci na ně čekaj opodál.
A divnou melodii, která z dálky zněla jako bych dlouho znal.
Zapálil jsem si cigáro a čekal, co bude dál.
Jeden z nich se na mě zašklebil, třeba se smál.

Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.

Pak odjeli, dál než my dokážem, svět kolem mne ztich.
Hlava se zatočila a den delší se zdál, to asi bylo z nich.
S pocitem naplnění jsem se otočil a chtělo se mi žít
stejně jako ty dva, co přišli napovědět, že není špatný snít.

Ty dva divný přízraky, co vodněkuď sem zabloudili
novou naději ve mně zapálili!

Kdož jste boží bojovníci a zákona jeho,
prostež od boha pomoci a doufejtež v něho.
Že konečně vždycky s ním zvítězíte!

Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje.
Pak-li kdo proň život složí, věčný míti bude.
Blaze každému, kdož na pravdě sejde.
Ten pán velíť se nebáti záhubcí tělesných,
velíť i život složiti pro lásku svých bližních.

Protož střelci, kopiníci, řádu rytířského,
sudličníci a cepníci lidu rozličného,
pomnětež všichni na pána štědrého.

Dávno Čechové říkali a přísloví měli,
že podle dobrého pána dobrá jízda bývá.

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte.
Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutíkejte.

A s tím vesele křikněte, řkůc : " Na ně! Hr na ně!"
Zbraň svou, rukama chutnejte! Bůh náš pán, křikněte!

Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno.
Svých hejtmanů pozorujte, retuj druh druhého.
Hlediš a drž se každý šiku svého.

Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte,
pro lakomství a loupeže životů netraťte
a na kořistech se nezastavujte.